Tenhle beznadějný život, který už nechtěla

22. února 2016 v 20:25 |  poslouchám
Pořád se snažím pochopit to, co ve mě je. Nevím, co to je, ale docela jasně mě to zabíjí.
Bez těch pitomejch prášků už nevstanu.
Nevstanu, abych si zašla pro další flašku.

 

Tvůj kluk není serotonin, krávo

21. února 2016 v 21:27 |  Jen tak něco říkám...
Občas si říkám, že když trpím psychickou poruchou, že jsem vyjmečná. Ne fakt, nedělám si prdel.
Lidi si tohle totiž vážně myslí.
Že žrát antidepresiva je IN, že je to hit dnešní doby. Když 13ti letý děvky do sebe cpou prášky, protože se jejich borec vyspal s jejich o rok mladší bff. PROTOŽE TVŮJ KLUK NENÍ ZASRANEJ SEROTONIN, CO TI TOLIK CHYBÍ, KRÁVO!


Then we could be heroes, just for one day

11. ledna 2016 v 16:22 |  Jen tak něco říkám...
V hlavě se mi nemohla rozeznít jiná písnička než Heroes, od Davida Bowie, když jsem si přečetla, že odešel. On zůstane navždy hrdinou... Goodbye. Při téhle písničce se mi vybavilo tolik věcí, že bych sem snad ani všechny nevypsala. Když mi bylo 13, když se mi během jedné hodiny obrátil život vzhůru nohama a ještě jednou, když jsem si začala uvědomovat, že mám fakt problém. Když jsem utíkala od problémů k chlastu a doteď se v tom plácám. Když jsem hltala knížku My děti ze stanice Zoo a chtěla být jako ona. Když jsem jen nesmyslně koukala, jak se z mýho bratra stává vyfetovaná smažka. A když jsem spadla na úplný dno. Udělalo se mi zle, když si na to všechno vzpomenu. Chce se mi brečet. A možná i křičet, když se dívám na ty jizvy na zápěstí.

Dneska je totiž den fakt totálně na hovno. Umřel David Bowie, autor hymny mýho života.

 


NO.2

30. prosince 2015 v 17:59 |  Jen tak něco říkám...
Víte, nikdo si to tady nečte a já si sem můžu prostě psát co chci, utvářet si svůj svět, kam se vypíšu, když budu zase v píči a a prostě budu utíkat před světem. Jako kdysi, když jsem psala o mých tzv. hrdinech a hrdinkách. O Avril Lavigne, která je doteď moji nejoblíbenější zpěvačkou, o The Pretty Reckless, který jsou doteď má nejoblíbenější skupina. A taky o Christiane F., která mě doteď nepřestala udivovat jejím životem. A já jsem zase tady a vytvářím další dlouhej a nekonečnej příběh..


Prelude 3.0

30. prosince 2015 v 17:55 |  poslouchám
Zase jsem začala poslouchat Slipknot. A já je jednoduše miluju..


And now it's over... NO!

No rock, no life

26. prosince 2015 v 17:47 |  poslouchám
A na těhle rockovejch peckách jsem přežila základku. Díky tomuhe jsem věděla, že nikdy nebudu poslouchat nic jinýho než rock. Vyrostla jsem na něm, umřu s ním.

Of course, bylo jich mnohonásobně víc, ale úplně příležitostně jsem na ně narazila a vybavuje se mi tolik vzpomínek. Kde jsou ty časy do hajzlu?


První design

6. prosince 2015 v 17:42 |  Blog
:DDD Nevím, jestli se smát nebo brečet.. ale to jako vážně? Asi chcípnu. Psal se rok 2008..


Fakt nevím..

6. prosince 2015 v 17:36 |  Jen tak něco říkám...
To se sem jako vracím? Tenhle blog jsem si založila v roce 2008 (wtf?). Potom zrušila, založila, zrušila.. a jsem zase tady. Sem jsem utíkala před světem k věcem, co tak miluju .. k hudbě, psaní pičovin a grafice. Dívám se na ty katastrofální designy, co jsem ještě tvořila na prvním stupni základky.. a teď jsem v posledním ročníku na střední. Nenávidím, když ten čas letí. To, čím jsem si za tu dobu prošla, to nemůžu jen tak nechat bejt. Jak jsem si žila super pohodovej život a ze dne na den potom myslím na sebevraždu. Jak jsem změnila svůj hudební vkus.. už neposlouchám Nightwish ani mí dlouho milovaný Evanescence. Už nemám ty bývalý kamarády o kterejch sem tady psala. Já o ně přišla. Přišla jsem o tolik věcí, tolik toho poznala.. tohle je fakt v píči.

Marilyn Manson - You're So Vain

6. prosince 2015 v 17:30 |  poslouchám
Nejlepší cover všech dob.


a long time ago

6. prosince 2015 v 17:17 |  Jen tak něco říkám...

Obnovila jsem tenhle blog, podívala se do galerie.. do prdele, to je doba. Tolik ztracenýho času, tolik pičovin. Čas už nevrátíš. Ale zároveň si uvědomuju, já se tak strašně změnila. Kompletně. Šílený.

Kam dál